Smolíček pacholíček a migrující Jezinky

Bylo nebylo, za devatero horami, devatero parlamenty a dalšími státními institucemi, horními i dolními sněmovnami, sněmovními výbory i podvýbory, žil v chaloupce u lesa v Pohádkové zemi Smolíček pacholíček a Jelen se zlatou pleší.

Žili si tam oba šťastně a spokojeně. Tedy až do chvíle, kdy k chaloupce dorazily migrující Jezinky. Sousední les byl už totiž Jezinek plný, bylo tam přejezinkováno, neboť Jezinky se mezi sebou strašně množily, a také tam zuřila nějaká krvavá válka mezi šítskými Jezinkami a sunitskými Jezinkami či co, nikdo se v té situaci moc nevyznal.

*

"Smolíčku, pacholíčku, otevři nám vrátka. Jen dva prstíčky si ohřejeme, dům s mercedesem a blondýnou zadarmo dostaneme, kapesné 2000 bukvic, a hned zase půjdeme," skřehotaly Jezinky.

Smolíček neprodleně vytáhl mobil a zavolal Jelenovi, který byl zrovna na jednání v Bruseli.

*

"Dobrý den, Jelene," povídá Smolíček pacholíček do mobilu. "Co budeme dělat s těmi Jezinkami?"

"Vydrž, Smolíčku pacholíčku," řekl do mobilu Jelen se zlatou pleší. "Naše moudrá královna Kvočna situaci právě řeší s dvorními šašky! Bezpochyby od nich dostaneme vbrzku nějaké pokyny!"

"Kvo-kvo-kvo kvóty," kvokala v Bruseli královna Kvočna.

*

"Dobrý den, Jelene," povídá Smolíček Pacholíček další den do mobilu. "Kolikpak přijmeme Jezinek v těch královniných kvótách?"

"My jsme zásadně proti kvótám," vysvětlil mu Jelen. "Kvóty na přerozdělování Jezinek odmítáme!"

"Takže žádné Jezinky nepřijmeme?" tázal se Smolíček.

"My jsme vždycky přijímali Jezinky na dobrovolné bázi," prohlásil Jelen do mobilu.

"Kolik jich tedy přijmeme?" nedal se Smolíček pacholíček odbýt.

"My chceme, aby to byla naše chaloupka, kdo rozhodne!" řekl Jelen nekompromisně.

"Dobře, tak kolik jich přijmeme?" nedal se odbýt Smolíček.

"O konkrétních číslech se tady bavit nebudeme," řekl Jelen. "Ale chci zde jasně říci, že naše chaloupka je schopna být solidární dobrovolně!"

"Kolik tedy solidárně a dobrovolně přijmeme Jezinek?" chtěl vědět pacholíček.

"Naše chaloupka přijme Jezinky na základě pravidel Pohádkové země a na základě naší národní chaloupkové legislativy tak, jak tomu bylo v minulosti, a jak chceme aby to zůstalo i do budoucna," prohlásil moudře Jelen.

*

Jezinky se mezitím prostříhaly plotem chaloupky, podpálily na dvorku pneumatiky, a házely na chaloupku kamení. Jídlo a balenou vodu, kterou jim Smolíček skrze pootevřené okno podal, poházely po zemi a rozšlapaly. Kadily přímo na dvoreček, neboť tak byly zvyklé z lesa. Pocházely totiž z kulturně odlišné oblasti, kde bylo podobné chování normální. Dále se uruputně dobývaly dovnitř do chaloupky. Smolíček je srdnatě odrážel slzným plynem a stříkal na ně vodu ze zahradní hadice.

*

"Co to tam, pacholíčku, tropíš?" telefonoval Jelen se zlatou pleší z Brusele. "Naše moudrá paní královna Kvočna je hluboce lidsky rozhořčena takovýmto nehumánním konáním!"

*

Smolíček pacholíček si myslel, že se královna zřejmě totálně pomátla. Byla jako vzducholoď plující někde po nebi mimo Pohádkovou zemi. Kdyby byla skutečně moudrá, jak tvrdil Jelen, chovala by se jinak. Královna byla ale obětí svých vlastních popletených iluzí. Měla pomáhat lidu vytvářet názory a vést společenskou diskuzi, ve které by celá společnost hledala řešení, jež by nakonec bylo přijato. Nebylo právem královny určovat správná řešení bez ohledu na názor lidu. Královna a její dvorní šašci se nicméně domnívali, že mají nárok na pravdu. A v kavárenských debatách se v tom vzájemně utvrzovali.

Víra ve svou jedinou správnou pravdu zcela opanovala mysl královny a jejích šašků. Stala se moderním náboženstvím. Její vyznavači používali jakékoli prostředky, aby ho vnutili celé společnosti. Pohádková země se začínala podobat totalitě.

Dvorní šašci moudré královny Kvočny jezdili po širém okolí a zachraňovali Jezinky. Vozili je Smolíčkovi přímo na dvoreček. Smolíčkovi se to moc nezdálo. Bylo to stejné, jako kdyby si někdo, kdo bydlí v paneláku, pozval lidi na mejdan. A když by pak zjistil, že se mu všichni do bytu nevejdou, začal by nutit sousedy, ať si je rozeberou. Postrádalo to smysl. Když Smolíčkovi do domu tekla děravou střechou při dešti voda, vždycky utěsnil střechu. A neroznášel tekoucí vodu v kastrólech po jednotlivých pokojích.

*

"Kvo-kvo-kvo kvóty," kvokala nesmlouvavě moudrá královna Kvočna v Bruseli.

*

Jezinky na Smolíčkově dvorečku, přidělené na základě kvót, se pořád bouřily. Bouřily se v lese, bouřily se na dvorečku, bouřily se všude. Jezinky byly prostě přesvědčeny, že mají nárok na všechny sociální standardy Pohádkové země a Pohádková země jim to právo upírá. Smolíček měl daleko legitimnější nároky vůčí Pohádkové zemi, protože léta přispíval do rozpočtu svými daněmi, ale nebouřil se. A nebylo mu moc jasné, proč se Jezinky nevzbouřili ve své domovině, ale přijely se bouřit sem. Také mu nebyl jasný přístup královny. Úlohou Pohádkové země nebylo spasit svět. Tím spíše, že jejím obyvatelům bylo ze strany Jezinek dáváno jasně najevo, ať si své hodnoty nechají, že Jezinky mají svoje vlastní, lepší.

*

Smolíček použil těžký kalibr - rušičku mobilního signálu. Bez svých Iphonů6 připojených na internet byly Jezinky totálně zmatené, přestaly útočit a motaly se po dvorečku.

*

„Takové věci nemůžeš dělat,“ káral Smolíčka pacholíčka z Brusele Jelen. „Královna mi zrovna udělila řád Pravomila Poslušného, a ty mi to všechno kazíš!“

*

Smolíček si myslel, že je to celé blbost. Povinné kvóty byly stejný nesmysl jako povinné přerozdělení fanoušků fotbalových klubů mezi jednotlivé kluby.

Jelen si naopak myslel, že by se k tomu měli se Smolíčkem postavit jako chlapi a kvóty přijmout.

 „Dyť se nám tu všechny nevejdou,“ hořekoval Smolíček. „Na světě je miliarda Jezinek, které hladoví. Další dvě miliardy jsou hluboko pod životní úrovní Pohádkové země. To si je sem všechny chceme vzít?“

„V zájmu humanismu ano! Přinejhorším přistavíme k domečku další patro!“ prohlásil Jelen. "Jezinky jsou velkým přínosem pro Pohádkovou zemi. Jsou to samé doktorky a inženýrky, přinejmenším zručné řemeslnice! Hravě se všechny integrují!" 

*

Jezinky se moc neintegrovaly. Na dvorečku si žily po svém. Vytvořily tam no-go-zóny, ve kterých uplatňovaly své jezinkovské právo šangria. Život v Pohádkové zemi se stal nesnesitelným. Neboť nic smysluplného neuměly, Jezinky kradly, znásilňovaly a obchodovaly s drogami. Ale Jelenovi se zlatou pleší, královně Kvočně a dvorním šaškům to nevadilo. Jako vzducholodě se vznášeli někde v Bruseli, a starosti obyčejných lidí, daňových poplatníků,  je nezajímaly.

*

Čas plynul jako voda. Rok se s rokem sešel, a na okraji lesa se objevili Lesní mužíčci. Kdesi tam v daleké Tramtárii byla totiž válka, a taky byli poměrně dost přemnožení, protože nic jiného, než množit se, neuměli.   

Smolíček neprodleně vytáhl mobil a zavolal Jelenovi, který byl - jak jinak - zrovna na jednání v Bruseli.

"Dobrý den, Jelene," povídá Smolíček do mobilu. "Kolikpak přijmeme v kvótách Lesních mužíčků? Za plotem jich už stojí miliarda, a další miliardy jsou v lese."

"My jsme zásadně proti kvótám," vysvětlil mu Jelen. "Kvóty na přerozdělování Lesních mužíčků zásadně odmítáme! Naše chaloupka je schopna být s Lesními mužíčky solidární dobrovolně! Přinejhorším přistavíme k chaloupce další patro!"

Zazvonil zvonec a Pohádkové zemi byl konec.

*

Jakákoli podobnost této pohádky s reálnými postavami či ději je čistě náhodná.

Těšte se! Příště bude ta o Karkulce! :P